Název Schovej se, válko! je použit z citátu básníka Isidora Ducasse de Lautréamonta, kterého pražští surrealisté, k nimž Toyen patřila, obdivovali od 20. let. Podle dobových teoretiků souvisí kresby Toyen, jež vznikly v letech 1941-1945, přímo s časovým průběhem válečných událostí. „Obrazy Toyen reagují bezprostředně netoliko na skutečnost jako celek, ale i na jednotlivé momenty v pohybu této skutečnosti, na konkrétní chvíle a obraty války,“ řekl na úvod poválečné výstavy Toyen teoretik Jan Mukařovský. Ačkoli životní realitu surrealismus metaforicky skrýval, tehdejším divákům byly kresby naprosto srozumitelné. V cyklu kreseb Schovej, se válko! došla Toyen nejdál ve svém zájmu o skelety zvířat, s kterými pracuje stejně jako by kreslila svět živých zvířat. Kostry jsou neúplné, dalo by se říci zraněné, ale dál volají svá poselství do světa. Zánik světa dříve Toyen zobrazovala rozpadáním se předmětů, lidí i zvířat, nyní oživuje mrtvoly a tím vnáší do tématu velkou razanci.
Úvodní volná báseň Jindřicha Heislera je plná tajemných metafor a surrealistických odkazů, které jsou pro dnešního čtenáře již příliš vzdálené. V některých momentech ale používá slovní obrazy totožné s kresbami Toyen – obojí jsou plné narážek a významů v podtextu.
Jeden z nejzáhadnějších listů cyklu představuje kostru hrudního koše hrdě vztyčenou ze svícnu, k níž se slétají exotičtí motýli na pozadí podivných hrudkovitých útvarů. Stejně jako u básně nechává ve svých kresbách Toyen proudit volné asociace a se zkušeností virtuózního kreslíře je zaznamenává na volný horizont jako na divadelní scénu.
Prázdné ptačí klece s částmi lidských koster rukou doprovozené pahýly stromů a rozházenými papíry evokují pocit apokalypsy. V kresbách vnímáme ozvěny ranějších textů Jindřicha Štyrského (dlouholetého partnera autorky) o Toyen: „Pravím vám, že přichází strašná doba vizionářů a meditací, doba, podobající se té, jež předcházela bezprostředně stvoření.“
Jako memento mori působí obživlá kostra velkého ptáka připomínajícího pštrosa se zauzlovaným krkem, který se otáčí, zvedá kosti křídla a jeho zobák hluše křičí. Pahýly stromů mají na kmenech také uzly, které symbolizují výzvu, abychom na prožité hrůzy nezapomněli.
Vydělaná kůže tygra jako předložka se vzepřela své funkci a natahuje se v naději po hejnu divokých hus odlétajících evidentně do lepšího světa než je ten válečný. V něm se valí z obzoru hustý dým a na kamenité poušti se tyčí hrouda s neznámým obsahem připomínající provizorní hrob. Proti směru hejna – a zřejmě do pekel – letí už jen kostra velkého ptáka. Významy jsou velmi rafinované, jak čteme i v Heislerově úvodní básni: „Tak přichází období únavy naplněné přesně zapadajícím a přirozeně vyvinutým podvodem.“
V tomto cyklu na rozdíl od ostatních kresebných souborů používá Toyen kromě pečlivé čárové kresby také shluky bodů, které výjev změkčují a lyrizují – na listu je takto vytvořen lesnatý ostrůvek, který spolu se zoraným polem vytváří nadějeplnější pozadí kostře hybridního zvířete z jiného světa. Malé padáčky pampeliškových semínek se snášejí do zelenější budoucnosti ztracené krajiny. Podle básně by mohla semínka vytlačovat důlky – „vhodná zákoutí pro polibky“.
Neúplný skelet velké psovité šelmy balancuje na doutnajících lahvích, tvořících náhle ukončenou cestu. „Jiné kroky se tisknou na prach a prach se chytá konců světla (…) Nejde o nepřátelství ani o lásku,“ čteme v úvodní básni Jindřicha Heislera a věříme, že při kresbách tohoto cyklu, který vznikal na konci války, už umělci jako lakmusové papírky společnosti věřili v lepší časy.
Jako jediný list cyklu Schovej se, válko! nezobrazuje žádné kostry. Celkem poetický výjev s písečnými dunami, z nichž roste na nožce malý domek jako pro panenky a kolem se tyčí na dlouhých stoncích makové hlavice, je znejistěn pouze malými dětskými stopami v písku. Básník Heisler však nostalgické návraty do dětství komentuje cynicky jako „několik krajně trapných vzpomínek“. Introvertní Toyen všechny své pocity filtruje skrze nejednoznačné hádanky.
Nejkrásnější a nejméně morbidní list cyklu představuje stojící kostru losa s mohutným parožím, který ovšem vypadá velmi životně. Jako by přestál svou smrt a nyní se pase na louce s živými a spokojenými koroptvemi a z pařezu poraženého stromu opodál vyrůstá nový štěp s pupeny. Možná, že s časovým odstupem vypadá výjev jako závan naděje, možná v jeho hlubinných rovinách je mnohem víc tragédie, která je podle Heislerovy básně „jako ozvěna, která se čtyřikrát vrací“.
V nejpodivnějších souvislostech se na tomto listu objevuje kostra mořského koníka (jeho motiv je znám i z předválečných kreseb Toyen a pro surrealisty byla jeho symbolika důležitá – například v díle Salvátora Dalího) vyrůstající přímo z jedné nohy stolku. Jeho hrudník tvoří hornický kahan – což ovšem víme z Heislerovy básně, protože na kresbě není čitelný… „na čtyřech dřevěných nožičkách a s hornickým kahanem, jímž dýchá“. Nad zemí levituje hejno ryb připravených v šiku do útoku a na stole leží dezertní lžička. Podle teoretiků ovšem témata nemusela souviset pouze s válkou – zlá doba patrně jen lépe uvolnila zasuté představy z podvědomí.
Jednotlivé listy cyklu Schovej se, válko! se na uměleckém trhu vyskytují sporadicky. Celá bibliofilie údajně vydaná v nákladu tisíc kusů (tento počet odborníci zpochybňují a domnívají se, že bylo vydáno mnohem méně exemplářů) se v aukčních síních neobjevuje.