Toyen - Cyklus Střelnice I-XII, Paříž, 1973

Detailní popis produktu

Zatímco řada uznávaných umělců se během války odmlčela, Toyen sice opustila své obrazy, ale o to víc a intenzivněji se věnovala kresbě. Ty pokaždé vznikaly ve větších tematických cyklech a po válce se rozhodla některé pro jejich důležitost vytisknout v malých sériích. V pozdějších letech, kdy se surrealistická skupina víceméně rozpadla a výtvarnou scénu ovládla abstrakce a nový realismus, zůstala Toyen ve svém smýšlení poněkud osamocená. Po smrti zakladatele a hlavního guru surrealismu André Bretona v roce 1966 jí zůstalo málo přátel. Mezi ně však patřila dvojice básnířky Annie Le Brun a teoretika Radovana Ivšiće, který vydal její monografii a inicioval druhé tisky válečného cyklu Střelnice. O její malbě řekl (a platí to v každém směru i o válečném cyklu), že vás „nenutí pozorovat, ale myslet“.
Je nutné dodat, že během války Toyen ještě pobývala v Československu. Do Paříže, kde měla zázemí i přátele, odešla v roce 1947 z obav před stalinismem.
Název Střelnice je synonymem války, ale odkazuje také k oblíbené tematice lidových poutí raného Devětsilu (levicový umělecký svaz v čele s teoretikem Karlem Teigem, 1920-1930). Jednotlivé kresby zaplňují různé lidské i zvířecí bytosti nebo jejich části – tento „bestiář“ autorka formovala už ve starší tvorbě a především v cyklech doprovázející básnické cykly jejího mladšího přítele básníka Jindřicha Heislera, s nímž do Paříže odcestovala. Pro Střelnici jsou typické výjevy jako na divadelní scéně – odehrávající se v pustině se vzdáleným horizontem. Příběhy nejsou jednoznačné. Ze všech scének cyklu ale na diváka mrazivě dýchá úzkost. Její melancholický rozměr a použití mnoha dětských motivů ji ale poeticky kompenzují. Návrat do dětství znamená také obranu před zlým světem, kterému odmítáme rozumět. Toyen byla věrná základnímu axiomu artificielismu, který sepsala se Štyrským v roce 1927: „Artificielismus je ztotožnění malíře a básníka“. Tomu zůstala věrná i při líčení hrůz války.

1
Na prvním tisku cyklu vidíme malou holčičku se švihadlem bez obličeje – místo něj zeje prázdný otvor, kterým je vidět horizont. Plochu tvoří jakási vyprahlá poušť, jejíž rastr táhnoucí se k horizontu tvoří zmnožené téměř abstraktní struktury připomínající kameny. V popředí se zmítá na zádech křičící kohout, další – už mrtvý – leží kousek za dívenkou. Také ona už se začíná rozpadat – jedna její ručka se drolí jako u staré antické sošky. Zatímco postavička je ztvárněna v duchu surrealistické poetiky, kohouti jsou vykresleny detailně anatomicky. Z celého výjevu čiší úzkost nad ztraceným dětstvím, marností života provázeného bolestí a krutostí. Návraty Toyen do vlastního dětství zůstávají záhadné – sama se dobrovolně jako velmi mladá od rodiny odstřihla a později se o něm nikomu nezmínila.

2
Druhý tisk opakuje motiv kamenitého pustého horizontu jako první list cyklu. Hlavním kresebným motivem jsou porůznu prasklá vejce, z nichž jedno má podobu dívčí hlavy. Vejce patří k jednomu z typických surrealistických obrazových atributů, který má mnohoznačnou symboliku zrodu i zániku, křehkosti a krásy. Jeho paralelu s nějakou částí lidského těla najdeme u Toyen například na obraze Zbytky noci z roku 1934, kde ztvárnila popraskané oční bulvy, nebo na starších dílech Obraz a Gobi z roku 1931.

3
Na třetím tisku se místo kamenité pláně rozprostírá písečná poušť. Gigantická hlava plačícího batolete je dutá a popraskaná. Jakoby pozůstatek katastrofy někde v Pompejích trčí mezi miniaturními ptačími klecemi a rozházenými kuličkami. Klece, které autorka použila také v obraze Jatky v neděli z roku 1934, nepřipomínají vězení, ale paradoxně spíš klícky malého útulného domova, který je válkou zpochybněn. Stejně jako svět dětských her, který symbolizují kuličky – hra, která zanikla s generací Toyen.

4
Čtvrtý tisk patří v souboru Střelnice asi k těm nejpopisnějším: pracně a do všech podrobností vykreslené domečky-hodiny s figurkami panenky a pána, které předpovídají počasí, v kombinaci s hnízdy jasně poukazují na strach ze ztráty domova. Domky a hnízda stejně jako všechny dosavadní jistoty se pozvolna rozpadají. Svou poetičností má blíže k ilustracím Nezvalovy Aničky skřítka a Slaměného Huberta než k cyklu Přízraky pouště, který bývá označován jako východisko Střelnice.

5
Pátý tisk představuje pustinu se zbytky trávy, na níž se tyčí pět pravidelných skal v podobě prastarých geologických útvarů, které tvoří obvykle kulisy romantických výjevů. Obrazy na nich připomínají na jedné straně hrací karty, na druhé jakési výukové školní tabule s nevinnými i úděsnými motivy. Najdeme na nich protipóly jako něha a krutost, mlčení a řev, vědění a nevědomost. V krajině trčí jako projektily zbraní velké násadky na školní pera. Tentokrát Toyen poukazuje na školní léta a konec nevinnosti. Skalní útesy se objevují v její tvorbě již od počátku – v obrazech Severní krajina z roku 1931, V mlze z roku 1933, Samotáři z roku 1934 i v mnoha kresbách; karty zase figurovaly v kolážích a použila je rovněž v ilustracích Ivšićova Krále Gordovana.

6
Šestý tisk – ačkoli také evokuje hrůzy války – je z cyklu asi nejpoetičtější. Toyen koncipovala kresbu jako báseň a ponechává její „čtení“ na divákovi. Na klidné písečné pláni stojí podivná školní pomůcka z biologického kabinetu – hlava kočky s rybou z zubech. Odříznutá a naddimenzovaná hlava další ryby je pro změnu zavěšená na rozbitém paravánu. Ze země trčí jeden list kaštanu a kolem jsou rozesety ptáčci-hračky. Motiv ryb je pro Toyen významný – v její tvorbě tvoří společného jmenovatele záhadných příběhů od raných 20. let až po obraz Pasti skutečnosti z roku 1971.

7
Také v sedmém listu Střelnice rozvíjí Toyen naplno svou imaginaci podle surrealistického motta „krásné jako setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole“ a na smutečním poli s věncem zavěšeným na pahýlu rozhazuje kávová zrna; z prasklého zrcadla trčí ruka svírající hrdličku. Realistické, věcné vyobrazení kontrastuje s morbiditou výjevu. Můžeme si představit, že pták je symbolem sevřeného srdce Toyen, která za války skrývala před nacisty ve své garsonce na Vinohradech přítele básníka Jindřicha Heislera, který neodpověděl na předvolání nacistů k registraci neárijců.

8
Osmý tisk cyklu jako jediný tematizuje mužskou figuru v podobě dvou rozpadajících se bust na ploše s poházenými ořechy, jejichž zmenšující se velikost určuje polohu horizontu v podivném vzduchoprázdnu. Na hrudi jedné postavy je artistka a probodnuté srdce, přes oči má pásku s písmenky, na zádech druhé zase příbor. Lze se domnívat, že jednotlivé metafory souvisejí s opravdu konkrétními příběhy Toyen a jejího přítele básníka Jindřicha Heislera, který neodpověděl na předvolání nacistů k registraci neárijců, a proto ho tajně u sebe skrývala.

9
Devátý tisk cyklu Střelnice je významově ze všech listů nejvíce propracovaný. Protože se ale nezachovaly žádné autorčiny poznámky, ani výklady jejích současníků, můžeme jen hádat, jaké metafory se ve výjevu s loutkovým divadlem odehrávají. V prázdném prostoru vytyčeném kolíky s ostnatým drátem stojí dvě dětská loutková divadélka. To v popředí je velmi detailně zpracováno – na jevišti leží šest mrtvých hus se záhadnými čísly, na pozadí popraskaných antických kulis vidíme romantickou zříceninu a na tympanonu je zavěšen uříznutý prst. Jelikož je tento list jako první z cyklu signován rokem 1940, mohou některé symboly vyjadřovat reakci obsazení milované Francie a Paříže Hitlerovým vojskem.

10
Na desátém listu se opakuje podruhé motiv pohřebního věnce, který je zmnožen po ploše dohledné pouště a připomíná velké válečné pohřebiště. Uprostřed stojí starožitná židle, z jejíhož sedadla a opěradla vystrkuje hrozivě otevřený chřtán nějaká šelma, nejspíše vlk. Vše na tomto tisku – jako jediném ze souboru – je v reálných poměrech a proto působí snad nejhrozivěji. Později se motivy divokých šelem dostávají i do jednotlivých obrazů Toyen – například Přelud z roku 1967 a Když zmlknou zákony z roku 1969.

11
Na jedenáctém listu pokrývají prostor až k horizontu ptačí pírka, leží tu obří kusy dvou mrtvých ptačích těl a kamsi do dáli se ubírá dívenka se školní brašnou na zádech, na níž je zobrazena hlava vyjícího vlka. Postava dítěte začíná praskat a zdá se, že brzy budou v ruinách nejen všechny vzpomínky, ale celý zoufalý svět ve válce.

12
Poslední list cyklu Střelnice se vrací k také k tématu dětství a motivům hraček a domácích zvířátek. Pro Toyen je naprosto neobvyklá kresebná forma rýsovaných čar, z nichž jsou propracovány hrady z kostek stavebnice. Kontrastem ke geometrickým útvarům je realisticky vyšrafovaná hlava králíčka, který jako by tu zbyl z pohádky o Alence v říši divů. Jediným surrealistickým symbolem zůstávají rozbité hodiny v trávě. Ačkoli působí celý výjev melancholicky, vytržený z kontextu cyklu Střelnice může vyznít téměř optimisticky.