Václav Špála v časové ose
(1885 - 1946)
Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946. Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji. nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 13,5 mil. czk, Galerie Kodl, 2024
publikováno v monografii Václav Špála, Mezi avantgardou a živobytím, Národní galerie v Praze, 2005, č. 161
Mezi tisícovkami obrazů žen, které zhruba s desítkou dalších námětů vydržely Špálovi jako hlavní téma po celou dobu jeho tvorby, patří tato „tanečnice“ k nejpůsobivějším. Hvězdicovitá kompozice a abstraktní pojetí figury umožnily autorovi opustit zavedený stereotyp ženy jako kypré selky a tak vznikla jakási éterická nedosažitelná bytost, která i bez tváře vyzařuje erotické kouzlo. Je obdivuhodné, jak se Špálův rukopis, ačkoli se zde omezuje pouze na několik čar a skvrn, nedá zaměnit s žádným podobným kubistickým výrazem. Tušové kresby, akvarely i grafiky sloužily Špálovi k zachycení prvních nápadů a různých kompozičních řešení. Špála si jich ovšem cenil – o tom svědčí skutečnost, že je důsledně podepisoval. Dnes jsou čím dál cennější sběratelskou záležitostí a nekolorovaný tisk Tanečnice je součástí stálé sbírky Národní galerie v Praze.
Kubistická žena
Tento akvarel kombinuje typickou Špálovu ženskou figuru v kubistické zkratce s abstraktním prostředím je zřejmě jednou ze skic, v nichž autor vytrvale rozpracovává jeden motiv. Dívka v krajině patří k tématům, které Špála rozvíjí v období po druhé světové válce jen krátce a později se k nim opakovaně vrací. Ačkoliv Špálův charakteristický rukopis podle figury bezpečně poznáme, pozadí vyvolává dojem experimentu, kterým malíř zkouší budoucí varianty obrazu. Jemně nahozený akvarel prozrazuje Špálovu figurativní manýru, kterou v tomto případě nečekaně oživuje tóny světle modré a akvamarínu, které téměř v podobě kaligrafických znaků pulsují prostorem. Útvary vpravo nahoře jsou zřejmě zkratkou typické skalnaté krajiny se stromy, kterou malíř rozvádí na svých plátnech.
Akvarel je výjimečný svým brilantním úsporným podáním – téma děvčete v krajině zůstává, ale v porovnání s jinými podobnými výjevy (snad je to dáno tím, že šlo o skicu k dílu jinému) je v něm autor mnohem odvážnější a nespoutanější. Právě tím, ale i zvláštními barevnými tóny jde o kus až filigránský a protože nejde o tisk, tak rovněž jedinečný a jediný.
Kubistická žena
V otevřené krajině sedí na pozadí modrých mraků nahá dívka. Do sebe narážející barevné plochy růžové romantické krajiny a volně plynoucích oblaků na obloze, rozděluje silná tmavě růžová obrysová linie kubistických křivek dívčího těla, seskládaného z trojúhelníkovitého trupu a dalších geometrických útvarů.
Dívka drží v pravé ruce šátek, který si právě sundala z hlavy a pravou rukou si jistou koketností upravuje vlasy na čele. Své nahé tělo vystavuje slunci a divákovi bezostyšně na obdiv, přičemž pevná kulatá ňadra ještě zvýrazňují její zvednuté paže. Velmi štíhlý pas vytvořený pomocí již kubistického pojetí lineární geometrie, dává vyniknout oblým tvarům dívčina pozadí a nohou.
Kompozice je vyvedena pro Špálu v charakteristickém trojzvuku modré, červené a bílé, kdy červená má jarní růžový nádech. Sám Špála později přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu.
Špála použil motiv sedící dívky, která si jednou rukou poodhrnuje vlasy z čela a v druhé drží šátek, na obraze Venkovanky (1935), kdy mladou ženu usazenou ve stejné pozici na kopci nad vsí oblékl pouze do červené sukně.
Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280.
Pradleny
přípravná grafika k obrazu Pradleny, 1919, olej na plátně, České muzeum výtvarných umění v Praze, první skica k obrazu je ve Špálově skicáři z roku 1912
publikovány v monografii Václav Špála, Mezi avantgardou a živobytím, Národní galerie v Praze, 2005, č. 28, 27, s. 35
Téma pradlen se v autorově skicáku objevilo již v roce 1912, kdy se kvůli názorovým neshodám rozešel se Skupinou výtvarných umělců a vrátil se do SVU Mánes. Stejně jako Josef Čapek hledal svou vlastní cestu inspirovanou kubismem, ne však na něm dogmaticky založenou. Po první světové válce se Špála ke skicáku vrací a rozvíjí některé dříve načrtnuté motivy. Olejový obraz pradlen se skoro věrně ke skice vrátil, linoryt je však mnohem dynamičtější a uvolněnější než kresba. Místa, která mají na obraze sytější tón červené či modré barvy, jsou na linorytu vyryta, a tudíž jsou v černé barvě. Figury Špála koloroval červeně a pozadí pro změnu modře. Tento způsob dokazuje jeho kreativní přístup k různým variantám Pradlen podle techniky i podle autorovy nálady – zatímco pradleny na plátně jsou vážné, ženy na grafice září rozvernými úsměvy.
Dívka s košíkem ovoce
Zde je jedna z nejpůvabnějších černobílých grafik Václava Špály s jeho nejoblíbenějším tématem ženy, která svědčí o autorově virtuózní schopnosti zkratky, jeho umění kombinovat reálné a abstraktní a vytvářet hloubku pouhými černými a bílými plochami. Špála nebyl rozervaný a nezodpovědný umělec; byl slušný, umírněný a vzorný otec rodiny, přesto ženy vášnivě a živočišně miloval. Představovaly pro něj symbol národa, zdraví a plodnosti.
Do svých zápisků si už v roce 1910 poznamenal: „Češku nezamiloval jsem si jako ženy druhé, ona byla mi vůdkyní mé síly, byla vznešená, přísná, nevtíravá, samozřejmá. Jen Češka přináší mi souzvuk duší, velkou tichou spokojenost domácího krbu. Jen u ní klíčí pravé mé štěstí, zde pne se do výše má velká touha – zde jsem doma.“
Stejná dívka s košíkem na hlavě se objevila již v návrhu na barevný plakát ke Špálově výstavě v Rubešově galerii. Její pozdější pozměněná černobílá verze je však mnohem hodnotnější.
Akt (Dívka)
Grafika torza mladé dívky se formálně vymyká Špálovu stylu a patrně je přípravnou skicou pro ilustraci. V nich autor používal výhradně kresebných metod černých kontur bez kubizujících ploch. Dívka je vytvořena pomocí robustních linií, působí však křehce. Špála sám obdivoval jednoduchou kresbu Munchovu a nazýval ji „tvůrčí zkratková primitivnost a primárnost“. Osobně se k ní během tvorby dopracoval bravurně tak, že dokázal několika tahy vytvořit figuru i s individuálním výrazem. Zdůraznění erotiky – zde jednoho obnaženého ňadra – používal Špála spíš sporadicky. Ženy pro něj znamenaly symbol země, přírody a rodiny. Mezi autorovými linoryty ale najdeme také velmi erotický soubor Eroticon, který vznikl v témže roce jako grafika dívky.
Dívka (příloha Veraikonu)
V poválečné době se Špála začal intenzivně věnovat grafice, ilustraci, návrhům na knižní obálky, plakátům apod., v kterých vycházel z několika leté zkušenosti s tušovou kresbou širokým štětcem a z rychlého zachycování nejrůznějších situací, expresivní složka těchto kreseb mu umožnila zachytit různé psychické stavy postav.
Dívka z roku 1921je dalším příkladem Špálova vyjádření adorace ženství, jako symbolu zrození života, kterou umělec vyjadřoval rytmizovanou kadencí energických ploch a tahů, figurativně symbolizovanou zejména ženským aktem v přírodě. Nahá dívka, načrtnutá z profilu rychlými silnými čarami na pozadí stromu, který jakoby splýval s jejím velkým nakadeřeným moderním účesem a obnaženým oblým ňadrem, má na tváři zachmuřený výraz. Strom a dívčí tělo splývá v jeden organický celek, kdy kompozice seskládaná z geometrických útvarů: kruhů, oválů a elips splývá s vlastním pozadím.
V obličeji dívky je vyjádřena expresivnost okamžiku. Proč se ale mladá a atraktivní žena mračí? Je to snad další Špálova varianta slavné Čekající z roku 1918, která čeká na svého milence, který nepřichází?
Literatura:
Helena Musilová (ed.): Václav Špála, Mezi avantgardou a živobytím, Katalog výstavy Národní galerie v Praze, Praha 2005, str.: 40.
Spící
Žena “elegantního” naturismu – akt se mnohokráte objevuje v tvorbě autora, jako olej i jako grafika. Špála ke znázornění ženského těla používá hrubé linie, do černých obrysů figury vstoupí jenom jakoby otiskem štětce. Za použití dvou barev vytváří elegantní, až volně se vznášející postavu, která, ač úplně svlečená, působící na diváka jenom lehkou erotičností a romantickým klidem. 
Čtenářka
Žena “elegantního” naturismu – akt se mnohokráte objevuje v tvorbě autora, jako olej i jako grafika. Špála ke znázornění ženského těla používá hrubé linie, do černých obrysů figury vstoupí jenom jakoby otiskem štětce. Za použití dvou barev vytváří elegantní, až volně se vznášející postavu, která, ač úplně svlečená, působící na diváka jenom lehkou erotičností a romantickým klidem.
Labuť
Oblíbené žánrové zobrazení mýtické Lédy s labutí neminulo ani Špálu. Labutě se však v jeho díle objevují i samostatně na několika linorytech v různých variantách, černobílé i modře a červeně kolorované. Tento kolorovaný tisk vznikl v roce Špálových padesátin, kdy si ke svým narozeninám vytiskl soubor grafik vlastním nákladem s titulním listem svého autoportrétu. Kolekce obsahovala variantu dvojice labutí. Osamělá labuť v této verzi působí pochmurně, protože autor nezdůrazňuje její bělost, ale obklopuje ji temnými stíny. Grafika byla znovu vydána jako upomínka na výstavu Václava Špály v roce 1944 v Brně.
Sedící děvče (Píseň venkova, Léto, Venkovanka)
původ: soukromá sbírka
Postava sedící dívky se vztyčenými pažemi, širokou sukní, v pozadí s kostelíkem je jednou z dalších verzích motivu, kterým se malíř opakovaně zabýval a vytvářel jeho četné varianty v kresbách i grafikách s experimenty v barvě. Postava venkovské ženy, která je přiznanou vzpomínkou na dětství ve Žlunicích v Českém ráji, ze Špálových obrazů, ale i ilustrací, kreseb, grafik, návrhů hraček a plakátů nikdy nezmizí. Tato kolorovaná grafika barevně odpovídá skutečnosti – tráva je zelená, nebe modré a sukně a střecha kostelíka červená. Na rozdíl od přípravné kresby nejsou na ženské postavě v linorytu zvýrazněny bradavky, ale ženskost a erotická vyzývavost je naznačena úsměvem. Odhaduje se, že kolorovaných grafik existuje jen pár – na nich si malíř zkoušel kombinace pro obrazy.
Sedící dívka je jednou z mnohačetných verzí Špalových venkovanek, krásných, statných žen „krev a mléko“, které v té době opěvoval ve svých básních S. K. Neumann. Ve Venkovance můžeme také spatřit Špálovu skrytou mytologizaci živočišných ženských figur, symbolizujících Matku-Zemi. Snaha o vyjádření živočišné, někdy až skryté sexuální energie vede Špálu k stále se opakujícím motivům ženské figury, ale také k stále razantnější rytmizaci obrazu do sebe narážejících barevných ploch či linií.
Zhruba od roku 1912 se začíná v koloritu Špálových obrazů výrazně projevovat trojzvuk modré, červené a bílé. Sám Špála přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu. Tehdy nosily venkovské ženy červené spodničky, kterým se říkalo dráždilky, modré blůzky tzv. rozhodilky, jednoduchého volného střihu, kde se oblé ženské tělo pěkně rýsovalo. Červená barva symbolizuje lásku , vášeň a oheň.
Také sedící dívka má na sobě červenou suknici dráždilku, svoji blůzku již odhodila a vystavuje slunci a divákovi na obdiv svá pevná oblá ňadra, která ještě zvýrazňují její zvednuté paže. Tentokráte Špála usadil venkovské děvče na kopec nad vsí, z které je vidět pouze malý kostelíček ozářený duhou. Do sebe narážející barevné plochy romantické krajiny rozděluje silná obrysová linie na malá políčka. Děvče má své statné bosé nohy živočišné selky překřížené v kotnících. Pravou rukou si s jistou koketností upravuje blonďaté vlasy, zatímco na tváří má záhadný výraz.
Tato kolorovaná grafika barevně odpovídá skutečnosti – tráva je zelená, nebe modré a sukně a střecha kostelíka červená.
Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280
Stromy v krajině
Na obraze Stromy v krajině je zřejmá Špálova snaha zjednodušit les do elementární podoby znaků a k běžně používanému troj akordů barev – modrá, červená a bílá – přibývá také čtvrtá základní barva – zelená, symbolizující životodárnou zeleň.
Široké tmavé linie dvou zelených stromů umístěných v popředí kompozice se prolínají s růžovo modrou bílou skalnatou krajinou, nad kterou jarní vítr žene růžové mraky. Obraz oslavující přírodu kubistickou jednoduchostí.
V díle Václava Špály lze sledovat smíšené vliv orfismu, kubismu a ohlasy futuristického dynamismu. Zhruba od roku 1912 se začíná v koloritu Špálových obrazů výrazně projevovat trojzvuk modré, červené a bílé.
Na obraze Stromy v krajině je zřejmá Špálova snaha zjednodušit znak do elementární podoby a k zmíněnému trojakordu přibývá také čtvrtá základní barva – zelená, symbolizující životodárnou zeleň.
Široké tmavé linie dvou zelených stromů umístěných v popředí kompozice se prolínají s růžovo modrou bílou skalnatou krajinou, nad kterou jarní vítr žene růžové mraky. Sám Špála přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu…Růžová barva je předzvěstí jara, jako symbolu ročního období, ale také jako symbolu příslibu přicházejícího období lásky.
Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280.
Zátiší s ovocem
Publikována varianta olej v knize Eduarda Burgeta a Romana Musila, Václav Špála, soupis díla (1885-1946), Ars Fontes, Praha, 2002, s. 22
Vystaveno v galerii Černé Labuti 2017
Václav Špála se od poloviny dvacátých let až do své smrti představoval jako zavedený malíř převážně krajin, květinových a ovocných zátiší. Jeho obrazy se staly předmětem sběratelského zájmu nejširší veřejnosti a to platí prakticky až do současnosti. Špála si již během působení ve skupině Tvrdošijní uvědomil rostoucí zájem tehdejší moderní společnosti o jeho pestrobarevné kytice, krajiny a zátiší, kterým se téměř výhradně věnoval zejména ve třicátých a čtyřicátých letech, kdy produkoval velké množství obrazů přímo na zakázku. Z počátku vyměňoval své obrazy za potřeby denního života s krejčím, s holičem, měnil je za plátna a barvy. Postupně si však vybudoval váženou stálou klientelu ze známých osobností, politiků, lékařů a úředníků.
Kytice a ovocná zátiší Špála maloval nejenom proto, že se dobře prodávaly, ale pro samotnou radost z malování. Zátiší odpovídají souběžně malovaným krajinám, vyznačujícím se přesným prostorovým a barevným řešením. V barevné škále se opět uplatňuje modř, která často tvoří pozadí pro květinové nebo ovocné aranžmá pestrých barev včetně tradiční červené, žluté a zelené.
Pro Zátiší s ovocem (1939) si Špála pečlivě vybral a na modré misce a volně na stole seskupil červenožlutá jablka a zelenožluté hrušky. Na obraze nechybí ani modř na pozadí, charakterizující jeho krajiny z tzv. modrého období. Červenomodrý je i ubrus na stole. Jablko je symbolem plodnosti a jako prostředek poznání disponuje vší přitažlivou silou. Pro svou kulovitou formu je pojímáno jako obraz Země a pozemských tužeb. Pro svou vábivou barvu a sladkost se stalo symbolem smyslné dráždivosti a hříchu. Také hruška je sexuálním symbolem a symbolem lásky.
Literatura
Helena Musilová (ed.): Václav Špála, Mezi avantgardou a živobytím, Katalog výstavy Národní galerie v Praze, Praha 2005, str.: 42,45,49.
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011